Moje nej.... ferraty
První ferraty jsem si vyzkoušela v červnu 2016 a za těch pět let počet zlezených cest narostl na městskou holku s omezeným počtem dní dovolené a s řadou dalších horských ambicí na poměrně slušný počet. Po železe jsem šplhala nespočetněkrát v Rakousku, v Itálii, Švýcarsku i Slovinsku a pozor, vážení, letos poprvé i v Česku! :D Některé ferraty se mi vypálily do mozku a zůstanou mi tam do smrti, ať už proto, že jsem na nich prožila panický záchvat, totálně se mi rozklepaly nohy z šílené expozice či naopak se mi tetelilo srdce z toho, jak moc byla ferrata útulná a roztomilá. Pojďte se na ně společně se mnou mrknout!
Ferraty se mohou rozčlenit do mnoha kategorií, a to zdaleka ne jen těch "povinných" typu nejdelší či nejobtížnější cesta mého života. Ale třeba taky: klettersteig, kde jsem použila odsedku po zlezení prvních dvou metrů, nejuklouzanější cesta či ferrata, na níž jsem si přivodila nejvíc modřin. :D Takto bych mohla pokračovat, protože prakticky každý kousek ve mně zanechal nějakou unikátní vzpomínku. Ale to by byl tento článek moc dlouhý. A tak jen výběrově.
Nejdelší
Nudná kategorie, leč nelze vynechat, je to navíc dost čerstvé. Daubenhorn ve Švýcarsku! Nejdelší tamní cesta, v topu pouze lezení (nástup a sestup skrz lanovku naštěstí krátký a na pohodu) solidních 5,5 hodiny. A výživných, obtížnost D a několik hodně náročných úseků plus málo míst k odpočinku. My to zvládli za pět, ale šlo to aspoň v mém případě docela na krev (ostatně víc o této a dalších švýcarských ferratách povídám zde). Ale přece jen ne tolik jako při...
Závěrečný třicetimetrový žebřík aneb To skoro nejlehčí :-)
Nejvíc na dřeň
...Cesare Piazzetta a Sci Club 18 v Dolomitech (na ní jsem ostatně měla onen panický záchvat). Takhle - jsou to pekelně těžké (D) a poměrně dlouhé (105 a 150 minut) ferraty, ale existují samozřejmě mnohem horší. Jenomže - absolvovala jsem je v závěru náročného (ale naprosto skvělého - moje nejlepší dovča v životě a překoná ji snad jen výlet do Nepálu, a to bůhví jestli) zájezdu, kdy jsme deset dní zlézali jednu dolomitskou ferratu za druhou. Psal se rok 2017, před nástupem do autobusu proběhla jen velmi soft seznamovačka s ocelovým lanem v Solné komoře... Mno. Cesare měla šílený nástup po uklouzané skále, který jsem dala na druhý pokus, a to jen proto, že ho dali všichni. Plus pár silovějších převisů, které šly na hranu. A to bez legrace. Došel humor, v hlavě mi furt blikalo, že už nikdy nikam nepolezu, a poslední energii jsem táhla z paty jen proto, že pod mým smyslem pro humor je ještě ego, a to nechtělo, aby mě někdo musel zachraňovat. Nahoře samozřejmě úžasná euforie, která mi vydržela dva měsíce.
Nástupové místo Cesare
A docela rychle jsem se otrkala a druhý den hurá na podobně těžkou (naštěstí ale bez toho šíleného nástupu) a ještě delší ferratu. Jenže v hlavě to bylo a mě začaly přepadávat strašné stavy. Regulérní panický záchvat, který jsem jen nějakým zázrakem byla schopná překonat (vlastně mi pomohlo opět ego neboli pohled do tváře průvodce Rocca a myšlenka, že se nechci ztrapnit :D) a dolézt až nahoru. Ale i když už od té doby uběhlo spousta času, nasbírala jsem nějaké zkušenosti a paže mi trochu zesílily, i přesto mi to v hlavě ještě dlouho zůstalo a s různou intenzitou se to vrací, ačkoliv nyní naštěstí už jen někdy a velmi slabě, respektive vím, co to je a jak s tím pracovat (=zaměstnat hlavu=vymluvit parťákovi díru do hlavy :D). Každopádně Cesare bych kvůli nástupu už lézt nechtěla, ale Ski Club bych si i dala znova, hlavně proto, že ho mám v podstatě v mlze, ze které vyčnívá jen pár nezřetelných vzpomínek.
Akční momentka ze Ski Clubu
Nejobtížnější
Kvůli psychikou zkreslenému úsudku si myslím, že nejnáročnější ferrata nebyla jedna ze dvou výše zmíněných, ale pravděpodobně Panorama Sisi Loser Klettersteig kousek od Dachsteinu. 90 minut, déčko a jediná ferrata, ze které jsem v průběhu (asi ve dvou třetinách) utekla - a s největší radostí (ne tedy, že by byla pokaždé příležitost, ale až na Cesare a Ski club, z nichž to nešlo, jsem zaječí úmysly nikdy neměla). A ano, jde o cestu, kde jsem se cvakla do odsedky po oněch prvních dvou metrech. Áčka se totiž střídala s krátkými, ale velmi výživnými silovými převislými úseky, kde především chyběly opory na nohy. Závěrečný úsek byl ještě náročnější, vypadal super, ale už nebyla síla. Tak jsem tam poslala jen Fridexe a s pocitem, že bych nejraději políbila pevnou zemi, jsem odskotačila pěšinkou na vrchol. Fujtajbl, velebnosti, ale jestli se tu ještě někdy ocitnu, možná zkusím jen ten vrchní úsek. Plus jsem tu zjistila, co mě motivuje - kdepak chlácholení to dááááš, ale spousta sprostých slov a pěkně nahlas. :D
Závěrečný úsek Sisiny, který jsem vzdala
Nejkratší
Když tu byla nejdelší, musí tu být i nejkratší. V podstatě jeden šutr tvoří ferratu u Vírské přehrady, nicméně pětiminutové záležitosti byly v areálu Velká dohoda v Moravském krasu. Lom a nahoru natažená lana, ovšem bylo mezi nimi i poctivé éčko. Na to jsem si ale netroufla. Jako cvičné ferraty super, je tu i pořádně dlouhý lanový most a další atrakce jako třeba zip line nebo lanové centrum, ale podruhé sem jezdit nemusím. Jinak krátkou ferratu jsem lezla třeba pod Schneebergem či v Raxech, v prvním případě asi desetiminutové jednoduché céčko vedlo dokonce na krásný vrchol s výhledem a křížem. Takže nic proti cestám, kde navázání do úvazku trvá déle než samotné lezení. :-)
Ferratování v Moravském krasu
Opakovaná
Pokud nepočítám Moravský kras, tak jsem dvakrát lezla dvě ferraty. Jednu v Solné komoře, ale za zmínku stojí zejména Monte Albano u Lago di Garda. Hodně uklouzaná záležitost s náročnějším nástupem, trochu silovější a delší (dvě hodiny, déčko), ale - poprvé jsem na kluzké skále řvala, že příště leda s lezečkami, jinak ani náhodou, jenže v mezidobí jsem si dala stejným písmenem ohodnocenou Sisinu a když jsem lezla Albano podruhé, tak mi to přišlo jako pohodové béčko. Trochu silovější, ale kramlemi se nešetřilo, a moje ferratové heslo je "kdo má kramli, ten je král". :-)
Stejné místo, cca měsíc rozdíl. Vlevo vyděšená, vpravo suverénní :D
Nejpestřejší
Nevadí mi cesty pouze s lany a kramlemi, ale když je sem tam nějaký most, žebřík či další atrakce, tím líp. Jednak se na tom dobře fotí (a všichni pak nad snímky ochají a marno jim vysvětlovat, že to hodnotné je na ferratách úplně jinde než na mostcích :-)) :D, a pak je to prima zpestření a v případě žebříků i rychlé a poměrně snadné nabírání výškových metrů. Pokud to vezmeme zeširoka, tak hodně pestrý byl švýcarský Daubenhorn (hodně žebříků, jeskyně, expozice, ...), ale v úzkém slova smyslu musím zmínit Gemmiwand. Vlastně jen pár kroků od Daubenhornu, spíš takový lanový park pod lanovkou, ale je to déčko, a zasloužené. Jednak dolů je to docela sešup, a hlavně zdejší atrakce nejsou nic jednoduchého. Šedesátimetrový lanový most, nestabilní špalky, klády, zatočený provazový žebřík, síť, ... v lanovém centrum bych si to užívala na plné pecky, a to proto, že bych byla jištěná parťákem - tzn. v případě potřeby bych požádala o dotáhnutí a hlavně by byl pád jako do peřinky. Tady jsme se jistili klasicky ferratově. Po absolvování Daubenhornu předešlý den jsem v půlce usoudila, že si není třeba dělat násilí, a zbytečku (podobný nápad měla většina party) fandila z pohodlí terasy restaurace. Nicméně zajímavá hravá ferratka, kterou ale není radno podceňovat.
Jedno z lahůdkových míst v Gemmiwand klettersteig
Nejroztomilejší
Ano, i takové ferraty existují. Ťuťu ňuňu byla pro mě Rio Salagoni kousek od jezera Garda. Leze se úzkou soutěskou, kde jsou do skály nabouchané kramle, takže v podstatě víceméně traverz, nějaké lanové mostky... Příjemná změna oproti klasickým horským ferratám, nic dlouhého ani náročného, zkrátka pohodová a zábavná procházka, kterou si s radostí vychutnám kdykoliv znova.
Nástup do soutěskové ferraty
A o dalších ferratových zážitcích zase někdy příště :-)
Komentáře
Okomentovat