O životě

První ferraty jsem si vyzkoušela v červnu 2016 a za těch pět let počet zlezených cest narostl na městskou holku s omezeným počtem dní dovolené a s řadou dalších horských ambicí na poměrně slušný počet. Po železe jsem šplhala nespočetněkrát v Rakousku, v Itálii, Švýcarsku i Slovinsku a pozor, vážení, letos poprvé i v Česku! :D Některé ferraty se mi vypálily do mozku a zůstanou mi tam do smrti, ať už proto, že jsem na nich prožila panický záchvat, totálně se mi rozklepaly nohy z šílené expozice či naopak se mi tetelilo srdce z toho, jak moc byla ferrata útulná a roztomilá. Pojďte se na ně společně se mnou mrknout! Ferraty se mohou rozčlenit do mnoha kategorií, a to zdaleka ne jen těch "povinných" typu nejdelší či nejobtížnější cesta mého života. Ale třeba taky: klettersteig, kde jsem použila odsedku po zlezení prvních dvou metrů, nejuklouzanější cesta či ferrata, na níž jsem si přivodila nejvíc modřin. :D Takto bych mohla pokračovat, protože prakticky každý kousek ve mně zanech...

Už při zpáteční cestě z dechberoucího Švýcarska  jsem na mobilu hledala, kam bych ještě letos jela. Vzhledem k tomu, že se Fridex chystal na týden na GO kemp, zúžila jsem hledání na určitá data, protože přece nebudu celý týden sama doma! Našla jsem dvě možnosti - buď na pohodu na třítisícovku Schareck ve Vysokých Taurech, nebo na menší pohodu do Julských Alp - ne na hřebenovku, ta stačila jednou :D, ale na ferraty. Nakonec jsem pro svůj jubilejní 10. Kudrnkovský zájezd zvolila Rakousko a začala se těšit, že po dlouhé době pojedu nalehko, protože penziónek a horská chata, polopenze (snídaňové švédské stoly!), lázně... Žádná karimatka, ferraťák, a hlavně stan. Takže mě nepostihla ani klasická cestovní horečka, naopak jsem byla příjemně natěšená. Jenže... ...jenže ve středu ráno, v den odjezdu (vyráželi jsme v deset večer z Brna), je všechno špatně. Zakalená moč, pálení, nucení lítat na záchod v kratších intervalech, než kolik se dá při nočním přejezdu busem zvládnout. Je mi jasné, co...

Loni jsem si začátkem července užila nádhernou sólo dovolenou ve Vysokých Tatrách, a tak jsem si letos rozhodla dát si repete. Stejný kemp, stejný počet dní, túry jsem moc neplánovala, rozhodovala jsem se každý den dle počasí. To vypadalo podstatně méně přívětivěji než předchozí rok, ale nakonec za celou dobu spadlo jen pár kapek v den příjezdu. Takže úžasným zážitkům v nejmenších velehorách na světě nic nestálo v cestě! I když něco přece jen - medvědi! A to se nesmějte! Já sem loni jela s tím, že na Slovensku se v hojném počtu vyskytují, ale přímo ve Vysokých Tatrách přece ne, protože vysoké nadmořské výšky, mraky lidí... Chachacha. Těsně před tím, než jsem letos odjela, jsem viděla na FB fotku medvídě přímo z ulic Starého Smokovce! A i během dovči mě pár lidí nezávisle na sobě oslovilo s tím, jestli se nebojím štrádovat sama právě skrz chlupáče. Odpoledne a nad hranicí lesa samozřejmě v poho, ale než se mezi kleč člověk dostane... A já vyrážím jako správný horal brzo, v šest až sedm ...

TEN pocit po úžasně strávené dovolené, na kterou se vám z podivných a nevysvětlitelných důvodů napřed ani moc nechtělo, ale na konci brečíte, že už je konec, že chcete ještě jednou spát ve stanu, zavěsit se na ferratové lano, smát se s novými kamarády u kytary... Únavu a namožené svaly s přehledem přebíjí nádherný pocit z překonání sama sebe, překrásných velehorských panoramat a nepopsatelného pocitu sounáležitosti s partou lidí stejné krevní skupiny. Od roku 2016 si tento pocit servíruji minimálně jednou ročně, a i když ho už dobře znám, NIKDY se mi nepřejí. A čerpat z něj budu ještě dlouho... V červnu jsme po straaaaaašně dlouhé pauze zaviněné covidem zamířili do Alp, ale jen na dva dny, což mi na uhašení absťáku tedy rozhodně nestačilo. A tak jsem hned po návratu skočila na internet, objednala zájezd na ferraty do Švýcarska a rovnou ho celý zaplatila, abych si to nemohla rozmyslet. :D Počátkem července jsem se šla rozchodit do Vysokých Tater a pak už nezbývalo než zapakovat nezbytno...

Zima proběhla víceméně v pohodě, sice jsme se kvůli covidu nedostali na tradiční lyže do Alp ani na žádný sněžnicový přechod, ale běžkovala jsem zase o sto šest (a díky bohaté sněhové nadílce zdolala rekord 220 km) a dokonce jsme si na víkend do Jeseníků půjčili i skialpy. A pak přišlo jaro. Kvůli malému dramatu v mém životě a pokračujícímu lockdownu poněkud temné a dlouhé. Ale s květnem přišla naděje. A když jsem 29. 5. letos poprvé visela na ferratovém laně, chtělo se mi řvát, že po dlouhé době konečně zase žiju! Ve facebookové skupině Adrenalin jsem už dlouho, ale bohatou nabídku jejích aktivit jsem podrobně nikdy nezkoumala, hlavně proto, že většina lidí je z Čech a vyráželi na místa pro mě vzdálenostně nedostupná. Ale pak jsem zachytila, že chtějí udělat dvoudenní akci blíž ke mně, než k Praze, a navíc na ferraty! Moje zamilovaná aktivita, kterou jsem u nás nikdy neprovozovala hlavně proto, že nebylo s kým. Alpy jsou Alpy, ale když to do nich zatím nejde, beru i české ferraty všem...