Walliské Alpy aneb Úžasné švýcarské ferraty

TEN pocit po úžasně strávené dovolené, na kterou se vám z podivných a nevysvětlitelných důvodů napřed ani moc nechtělo, ale na konci brečíte, že už je konec, že chcete ještě jednou spát ve stanu, zavěsit se na ferratové lano, smát se s novými kamarády u kytary... Únavu a namožené svaly s přehledem přebíjí nádherný pocit z překonání sama sebe, překrásných velehorských panoramat a nepopsatelného pocitu sounáležitosti s partou lidí stejné krevní skupiny. Od roku 2016 si tento pocit servíruji minimálně jednou ročně, a i když ho už dobře znám, NIKDY se mi nepřejí. A čerpat z něj budu ještě dlouho...

V červnu jsme po straaaaaašně dlouhé pauze zaviněné covidem zamířili do Alp, ale jen na dva dny, což mi na uhašení absťáku tedy rozhodně nestačilo. A tak jsem hned po návratu skočila na internet, objednala zájezd na ferraty do Švýcarska a rovnou ho celý zaplatila, abych si to nemohla rozmyslet. :D Počátkem července jsem se šla rozchodit do Vysokých Tater a pak už nezbývalo než zapakovat nezbytnosti (rok od roku to jde líp a líp, jak přicházejí zkušenosti, co člověk (ne)potřebuje) a držet si palce, aby vydrželo počasí. Protože týden před naším odjezdem bylo nádherné stabilní slunečno v celé Evropě, ale dny, na které jsme to potřebovali, nevypadaly moc dobře. Takže jsem si realisticky přála zlézt aspoň jednu ferratu a byla nakonec příjemně překvapená, protože jsme měli štěstí a v rámci možností bylo krásně. Ale o tom později, teprve vyrážíme!

Největší alpský ledovec Grosse Aletschgletscher

Za největším alpským ledovcem

Na záda čtyřicítkovou ospreyjku opentlenou karimatkou, hůlkami, pohorkami a helmou (mimochodem připadám si docela cool, když takhle s helmou procházím městem při cestě na dovču :D), na rameno malý batůžek nacpaný sušeným masem, do podpaží stan velký skoro jak ospreyjka, protože se nejde na přechod, ale do kempu, a Pavla si chce udělat Hilton. :D A hurá se přemístit na autobus, který mě doveze do Brna. Protože jet autem se mi tentokrát nechce (a dobře dělám, autobus jel při zpáteční cestě až do Olomouce a vyhodil mě tři minuty pěšky od domu!). Dávám si luxusní rezervu tři a půl hodiny, a tak ve Vaňkovce obsazuji dvě úložné skříňky (a stejně se mi tam všechno nevejde) a jdu obědvat na prasáka do Mekáče a dobíjet poslední procenta baterky do Starbucks. Půl hodiny před odjezdem se přemísťuji na Zvonařku, kde už čeká spousta natěšených turistů.

Město Saas-Fee

Výjimečně se s nikým nedávám hned do řeči, což se mění ve chvíli, kdy přijíždí autobus a z něj vyskakuje Monika a Vojta! Tedy průvodci, které velmi dobře znám, Monču z Dolomit, nejlepší dovolené mého života, no a Vojtu jsem poprvé potkala na svých prvních ferratách na Solné komoře, následně průvodcoval v Bernských Alpách, ale především na sebe haluzově narážíme v Alpách, třeba na vrcholu Dachsteinu. :D Velmi příjemné překvapení, tentokrát jsem nevěděla, kdo s námi pojede. A mám i sympatického spolusedícího Jardu, kterému hned ze startu tak trochu vymluvím díru do hlavy aneb zážitků je hodně a rok od roku rostou a mně občas (tedy spíš často) chytne povídavá nálada.

Ferrata na Mittaghorn

O kvalitě spánku v bude si nedělám iluze, ale přesto jsem ráda, že se mi na pár hodin podaří usnout, a tak ráno v městečku Fiesch vyskakuji poměrně svěží. Rychle přebalit batoh a přemístit se na lanovku, ovšem bez ferratové výbavy, protože jsou poškozená lana, což jsem věděla z komentáře na webu. Ale nevadí, i tak si takhle na rozjezd děláme krásný výlet na vrchol Eggishorn (2 926 m n. m.), z kterého je nádherný výhled na největší alpský ledovec Aletschgletscher. Tedy sem dorazí jen menší část, ostatní si dělají pohodovější procházku měřící zhruba stejně (cca 14 km), ale s výrazně menším převýšením (my jsme zdolali asi 800 výškových metrů). Cestou zpátky jdeme kolem jezera a přes chatu kilometrovým turistickým tunelem a úplně k autobusu se vracíme lanovkou. Nic převelice náročného, ale po noci v buse bohatě stačilo. A počasí drží, ač na vršku trošku sprchlo.

Výhled z Mittaghornu

Do tří tisíc!

Kempujeme ve městě Saas-Grund, z kterého máme krásný výhled na cíl úterního výletu - vrchol Mittaghorn (3 143 m n. m.). Po královské snídani se pěšky přesunujeme do turistického střediska Saas-Fee, z něhož vyjedeme lanovkou, abychom si ušetřili výškové metry. Sejdeme trošku níže, vyslechneme si ferratové školení a poprvé se mašlíme do úvazků a vyrážíme na ferratu - lehoučkou béčkovou cestu s více chodeckými úseky, než by se mi líbilo (lezení v pohodě, ale nějak mi to letos nešlape). Na hoře krásná kochačka na okolní čtyřtisícovky a 1,5 kilometrový sešup dolů do Saas-Fee, kde zažívám při objevu Kneippova chodníku malou nirvánu - ponořit ochozené nohy do ledové vody a pak si je prokrvit při bosé stezce plné kamínků, písku či kůry je dokonalá regenerace. A pak už jen nakoupit suvenýry a vrátit se zpátky do kempu, tak akorát na večeři.

Cesta z Mittaghornu

Když je třeba se sklonit před počasím...

Na třetí den máme naplánovanou delší a náročnější ferratu na Jegihorn (3 206 m n. m.). Ale abych nezapomněla zmínit důležitou událost konající se předešlý večer - seznamovák s větším množstvím alkoholu, než by se jistým účastníkům zájezdu líbilo. ;-) Každopádně opět využíváme lanovku s tím, že si nejsme jistí, zda vůbec na ferratu nastoupíme - dopoledne má totiž poměrně dost pršet a mokrá skála a lano není nic příjemného. Relativně za sucha dorážíme na start, mašlíme se a lezeme pár desítek metrů, kdy se dost rozprší, a tak to po krátké pauze ve výklenku balíme a jdeme zase dolů. Aspoň si vyzkoušíme dojišťování lanem, protože dolů se na ferratě leze většinou mnohem hůř než nahoru. Po delším odpočinku na chatě se začne dělat dle předpovědi hezky, a tak se rozdělujeme na tři skupinky - většina vyráží dolů na koloběžkách, dva se vrací lanovkou a tři úderníci (já, Vojta a Jana) se vydáváme na stezku, kterou měli naplánovanou naši turisti - krásnou, ale poměrně dlouhou túru s pozvolným klesáním do obce Saas-Almagell. Za elán dostáváme odměnu v podobě čím dál hezčího počasí, občerstvovací zastávku na kytkami krásně ozdobené chatě a zábavné lanové mostky.

Sestup z ferraty na Jegihorn

Super shiny den v Zermattu

Na čtvrtek se všichni těší a ani nevadí brzké vstávání - jede se do Zermattu a má být super hezky! Poprvé a naposled vytahuji kraťasy s tím, že je mi jasné, že se to neobejde bez modřin. Protože já, ferrata a krátké kalhoty - to nikdy nedopadá dobře. :D A taky že ne, hned na prvním šutru si dělám krvavé šrámy na obou kolenou. A modřiny přijdou na řadu později, ale o tom teď pšttt, teď se jede kochat Matterhornem. Autobusem se přemisťujeme do města Tasch a odtud je to už jen slabou půl hodinku vlakem do Zermattu, kam nesmí nic na benzin a naftu. Nastoupáme pár výškových metrů, mašlíme se a vyrážíme na překrásnou ferratu, na jejímž konci čeká výhled na Matterhorn - absolutně bez mraků! Perfektně zajištěná cesta, takže nic náročného, ale poměrně dlouhá a i silovější - taková příprava na pátek. Přesto zbude ještě spousta času na procházku Zermattem, návštěvu restaurace, kde za kafe a zmrzlinový pohár nechávám 20 franků :D, a chill na úžasných lehátkách s výhledem na místní ikonu. A pak už zase vlakem zpátky a busem do kempu, večeře a brzo spát, protože...

Matterhorn

Pět hodin dřiny a na konci pocit jako král světa

...se ráno vyráží hooodně brzo. Konkrétně v šest už sedíme v buse, ale to už máme vše sbaleno, protože se přesouváme na poslední noc do města Leukerbad. A v osm nám jede první lanovka, která nás přiblížím královské ferratě našeho zájezdu, nejdelší ve Švýcarsku, poctivé déčkové záležitosti jménem Daubenhorn. V topu čistý čas 5,5 hodiny a odpoledne se má kazit počasí, nicméně mělo by vydržet, než se doškrábáme na vrchol, takže osm plus dva stateční se odhodlaně mašlíme do úvazků a jdeme na věc. První třetina je ještě poměrně snadná, i když jeden mini převisek, který mi není vůbec příjemný, tu je. Hlavně mi ale v hlavě zase rotují vzpomínky na Cesare Piazzettu, dolomitskou ferratu, kde jsem si prožila malé soukromé peklo. Takže se zařazuji na úplný konec a ve snaze zaměstnat mysl začínám průvodci Filipovi vymlouvat díru do hlavy zážitky z ledovcového kurzu, mých chabých pokusů na umělé stěně atd. A zabírá to.

Stezka Alpenblumenpromenade

Po první třetině si dáváme malou pauzu a pak zase šlapeme dál. Jsem pomalá, každých pár kramlí se vydýchávám a začínám intenzivně myslet na to, jak super pocit budu mít nahoře. Druhá část je ale naprosto šílená. Dlouhá, náročná, v podstatě bez odpočinkových míst. A hlavně s dlouhým úsekem v totálně vlhké a tedy strašně klouzající jeskyni, kde se musí prostoupit regulérním vodopádem. A nastupuje první ze dvou opravdu krizových míst. Chybí kolík a já se prostě nohou o tu mokrou skálu nezapřu. A tak Filip leze nade mě, přecvakává mě a pak ještě tahá za ruku nahoru - blahořečím si v ten okamžik, že lezu na tomto místě, protože být za mnou Jarda, nevím, co by se mnou dělal. :D Je tu taky hojně žebříků, které vítám s nadšením, jsou silově náročné, ale jisto pod nohama a rukama je k nezaplacení.

Jedno z nejlehčích míst na Daubenhornu :D

No a pak to zatracené plnohodnotné déčko. Nad jeskyní a spoustou žebříků, takže toho začínám mít pomalu plné brejle. A najednou převis - sice s kolíky, ale převis. A mých 70 kg plus pár dalších v batohu na zádech. Úplně na hranu jako v Dolomitech jsem nešla, ale veeeelmi jsem se k ní přiblížila. A pak ještě dlouho trvalo, než jsme se dostali na odpočinkovou loučku. Před ní ještě čeká pár kramlí, pod nimiž je hloubka cca 1500 metrů, takže dolů moc nekoukám, ale technicky je to naštěstí snadné. A nakonec na nás ani dlouho nečekají, nějakých deset minut.

Vstup do nejobtížnější části ferraty

Na závěrečný úsek se těším - je krátký a nemělo by na něm číhat nic zákeřného. A končí třicetimetrovým žebříkem, na kterém mě chytají trošku křeče do paží, takže co pár příček protřepávám a už si jen přeju, ať jsem nahoře. Ještě pár kroků bez lana a je to konečně tu - vrchol a dobře známý pocit "jsem kiiiiiiiing"!. (Mimochodem jsme tu v luxusním čase, oproti topu o půl hodiny dřív, takže můj dojem, že se šinu jak s hnojem, byl fakt asi jen dojem.) Rozesmátá společná fotka a šup dolů, přes pár sněhových polích a nepříjemným suťoviskem, úplný závěr však nádhernou pěšinkou, která končí kde jinde než v restauraci na lanovce, kde se zastavujeme a já doplňuji cukry a kofein.

Touto velkolepou stěnou jsme prostupovali

Při návštěvě toalety zjišťuju, že mi poněkud zmodrala kolena a holeně - absolutně si ale nejsem vědoma toho, že bych se někde výrazně práskla. A na paži pár modřinek od toho, jak jsem se na žebřících přecvakávala. Ale s mýma omlácenýma nohama a pažemi plnými podlitin z Dolomit se to nedá srovnávat - že bych se konečně začala učit správně na ferratách lézt? :D A vlastně to až tak drsné asi nebylo, protože jsem nevyužila ani můj typický hmat - popadnout lano bicepsem, od toho jsou pak ty podlitiny. :D

Cestou z Daubenhornu

Troška zábavy na konec a slzičky

Ač unavená, vydržím na závěrečném večírku až do jedné ranní, a že se to pořádně rozjede - tancuje se, zpívá a hraje na kytaru, ale kdepak jen obyčejné folkové písničky, jedou se i Queeni, spousta slovenských songů a ruská hymna. :D Ráno si pak vyjedeme to samou lanovkou, při kávě čekáme, zda se rozestoupí mlha, a když to začíná vypadat trošku líp, vyrážíme na hravou ferratku, která je přímo pod lanovkou. Je to sice sranda, ale nic super snadného - 65 metrový lanový most hned ze startu, šíleně nestabilní špalky, kládový most a troška síly potřebné pro vyšplhání po kramlích... A provazový zatočený most, který ukončuje první část. Mám toho dost a končím, pár z nás ale leze až na konec. Odpoledne se pak přímo v Leukerbadu vyvalujeme v termálech, jezdíme na tobogánech, masírujeme se v perličkových lázních a koukáme na tu "hrůzu", kterou jsme předešlý den zdolali.

Závěrečná hravá ferratka - 65 metrový most

A mně se opět třepotá srdce nepopsatelným pocitem, který pramení z kombinace delšího zájezdu v horách, společnosti podobně naladěných lidí a překonání náročné výzvy. Člověkem cloumá únava, adrenalin, zadostiučinění, že zvládl něco fakt náročného, a lítost, že něco tak báječného končí. Při zpáteční cestě autobusem jsem úplně mrtvá, ale celou dobu se usmívám jak měsíček na hnoji a po rozloučení regulérně slzím. Pravda, to se po každé dovolené nestává, ale po Dolomitech a hlavně Lagu di Garda, kde se sešla ta nejfantastičtější parta na světě, slzavé údolí taky přišlo. A vůbec se nestydím to tady přiznat, protože to je obrovská poklona zejména CK Kudrna, a to i přesto, že jsem obecně celkem emociální typ.

Ač se to nezdá, i tohle bylo jedno z lehčích míst :D

No prostě co vám mám ještě říkat - hrozně vám přeji, abyste měli v životě taky něco, co vás takhle vystřelí do úplně jiných sfér, dostane do pověstného flow, kdy nic neřešíte a jen si užíváte. Moje letošní jaro vůbec nebylo hezké, a nebylo to zdaleka jen omezeními souvisejícími s covidem, ale tohle, tohle byla odměna, tohle jsem si zasloužila. A chci ještě.... ještě... a ještě... Padne jubilejní 10. zájezd s Kudrnkou ještě letos? :-)

Více fotek pro mé FB friends na Facebooku